Zamotanost sama

Tyjo.

Prostě tak.

Někdy se člověk musí pětkrát vrátit na to samé místo a až při šestém zastavení se najednou může podívat na to, co za sebou nechal.

Dneska jsem si vzpomněla na Hannah Arendt a její koncept tkaniva vztahů a lidských záležitostí. Nechci znít přechytrale. Ta ženská byla fakt génius. Tkanivo vztahů. To je to, do čeho jsem se zcela nechtěně zapletla. Nejradši bych zase hezky rychle zmizela, ale součástí toho, co se teď konečně snažím nějak smysluplně dělat aka života je i to, že člověk musí přestat utíkat a hezky pokorně přijmout to, co se před něj každý den pokládá. Včetně těch ne až tak skvělejch věcí.

Takže jediná věc, co můžu udělat je si hezky sednout a zkusit se vmyslet do jednotlivých situací a postav. Pokusit se přijít na motivaci a důvody. Pokusit se nestranně všechno posoudit. A udělat si závěr. A ten pak nějak aplikovat.

To by šlo v normálním prostředí.

Já jsem v prostředí, které se normálnímu nepodobá ani trochu.

Všichni jsme blázni, takže co teď?

Waiting, waiting for the Sun to rise...

Nic dělat nebudu. Počkejme a uvidíme. Všechno se časem hezky projeví. Nebo i nehezky. Tak schválně.

Bajdzvej každej den je pro mě důkazem, že se člověk nesmí brát moc vážně. Takže to, co jsem tu teď napsala je ve skutečnosti úplná blbost a nemá cenu se jí jakkoliv zabejvat, natožpak to číst. Mějte se bledězlatě.:-)