Mlhy

Fascinujou mě mlhy. Hlavně takhle na podzim.

Vždycky se někde objevěj, úplně zničehonic, pak se rozlejou všude po kraji, chvíli se jen tak povalujou a pak najednou zmizej úplně stejně náhle, jako přišly.

Mlha má svoje určitý kouzlo:

Z dálky vypadá jako nadýchaný peří. Člověk si v ní připadá ztracenej před okolním světem. V mlze si múžete představovat, že jste někde jinde.

Stejně tak je ovšem mlha hrozivá:

Zblízka je to jen mokrej chuchvalec studený páry. Člověk JE opravdu ztracenej, připadá si sám i kdyby okolo chodilo milion lidí. Občas taky hrozí nebezpečí, že se jeden příliš spolehne na to, že je vážně někde jinde, než je.

Navíc mají mlhy schopnost proniknout oblečením, kůží, masem a kostmi až do úplného středu člověka. A zpátky se jim nechce. Ani když jim pohrozíme suchou, teplou a osvětlenou místností plnou smějících se přátel.

Kousek mlhy vždycky zůstane v člověku a čeká. Na to, aby se mohl spojit s dalšími tisícovkami takových kousků a jednoho podzimního večera kdesi uprostřed polí člověka udolat depresí.

No nic. To jsou zase kecy...