Konec jedné éry

Koukám se z okna. Přes napůl stažené žaluzie vidím stále stejnou scenérii - zábradlí, strom, v křoví schovaný panelák. Je to pohled, na který jsem si zvykla. Není ničím úchvatný, ale poskytuje určitý ostrov jistoty v tom moři chaosu, co kolem mě jinak panuje.

Ale ne, to je přeci všechno hrozné klišé...

Co tedy říct? Mám nějak oplakávat to, že jsem konečně odhodila alespoň část řetězů, které mě vždycky svazovaly, ať už v tom dobrém nebo špatném smyslu? Ono totiž ne všechny řetězy jsou špatné. Proč myslíte, že se říká "utržený ze řetězu" a je to myšleno negativně? No a mě se v poslením měsíci povedlo jak to, tak i "odpoutat se". Zajímavé, jak je ten náš jazyk mnohovýraznatý.

Truchlit nebudu. Nikam to nepovede. Oslavovat budu jenom trošku. Nesmí mi to stoupnout do hlavy. Vůbec, ve stoupání do hlavy bych se fakt měla omezit. Jinak to akorát povede k tragédiím.

Takže novou nohou do nového světa. Ať to není klišé.