What's new?

Lidský život se odehrává na dvou úrovních. Jedna je realita, to co každodenně žijeme, kde se dějí věci a kde potkáváme jiné lidi. Druhá je snová, to co se nám zdá, o čem sníme a co si přejeme.

Tak jo. Podlehla jsem. Respektive nechala jsem se vyděsit možným ohrožením mého superextrahypertajného koutku duše a provedla jsem to, co jsem říkala, že neprovedu.

Co mě motivuje k tomu sem občas napsat nějaký hlubokomyslný příspěvek a pak na tudle věc zase spokojeně zapomenout? Nabízí se prosté vysvětlení, že je to jistá stránka mé osobnosti, která touží po pozornosti, uznání, až obdivu svého blízkého i zcela vzdáleného okolí. Mám za to, že takhle to maj prakticky všichni lidi, i ti nejuťápnutější, že si...

Tento blog neskončil, tento blog trvá.

Já vám nevím. Vždycky jednou za čas navštívím todlencto zákoutí a pokaždé se znova zamýšlím, jestli to tu celý nezrušit. Nebo jestli alespoň nepromazat některé příspěvky psané v poblouznění mladých let. Ale pak si zase říkám, že až mě potká sláva, budou se mít aspoň lidi po čem pídit a co tahat na světlo boží. Takže tyhle marné jedničky a...

Koukám se z okna. Přes napůl stažené žaluzie vidím stále stejnou scenérii - zábradlí, strom, v křoví schovaný panelák. Je to pohled, na který jsem si zvykla. Není ničím úchvatný, ale poskytuje určitý ostrov jistoty v tom moři chaosu, co kolem mě jinak panuje.

Tak se tak koukám z okna své kanceláře.

Bylo jednou jedno velmi malé chlupaté zvířátko. Bydlelo v prázdné plechovce od luncheon meatu, kterou si vystlalo rozcupovanými kousky časopisu o celebritách. Plechovka byla schovaná za hromádkou větrem navršených odpadků v jedné turisticky atraktivní uliččce hlavního města. Zvířátko se živilo hmyzem menším než ono samo, a také kousky gyrosu, které...

Tak co bych tak řekla po půl roce?

Ej hoj zfamfrnělovitě sloupořadí úžasnatci!

Ooo ano. Studuji. Respektive měla bych. Ale nechce se mi. Spoléhám se opovážlivě na to, že jsem příliš chytrá, což není moudré, protože to není pravda, takže se vlastně donekonečna usvědčuji ze lži a není mi pomoci, leda že by mě někdo zfackoval...

Né že bych zapomněla, že jeden koutek mé duše existuje i zde, ale tak nějak nebyl čas.

Když se člověk chová jako blázen, je to svým způsobem taky obrana. A někdy čím je šílenější, tím je vlastně zoufalejší. Bláznovství pomáhá zapomenout nevyřčené otázky, nedořešené problémy a nastalé situace, se kterými si tak úplně nevíme rady. Je snadnější se těmto věcem vyhnout pomocí útěku od reality do snového světa fantasie. A pro lidi s...

Je pozdní večer, třicátý říjen a jakýkoliv hlas, který by k něčemu zval by mě dokázal chytit tak akorát na svařák nebo whisky toddy, neb jest venku neskutečně hnusně. Pročež si tu sedím a učím se do kafe kreslit kytičky. Latte Art je teď děsně in, doporučuju shlédnout pár instruktážních videí na youtube a určitě vás to též zaujme.

Vůbec nic. Nic nového pod sluncem. Ani ty houby už nejsou to, co bývaly. Někdy se sama sobě musím smát. Hlavně v momentech, když jsem zcela absurdně a bezdůvodně naštvaná. Na sebe, na Boha, na celý svět. A proč? To je právě to. Čemu se pak musím smát. Pochopitelné? Ne. A nejvtipnější je, když se mě někdo zeptá, jestli mám...

Nic se nevyřešilo a neprojevilo. Zatím. Naopak, přijde mi, že se vše (mým vlastním přičiněním, samozřejmě) ještě více zkomplikovalo. Ale což. Léto ještě chvíli nekončí, ne? (I když, jak to s tím souvisí, to netuším...)

Někdy se člověk musí pětkrát vrátit na to samé místo a až při šestém zastavení se najednou může podívat na to, co za sebou nechal.

...já vim. Ale je noc a mě popadla chuť napsat zase jednou něco o TokimemoGS (zasvěcení by už měli vědět, co tahle zkratka znamená). Hm. Možná to bude tím, že jsem teď strávila utěšených 5 hodin prolézáním všemožných japonských stránek...

Je čas, abych se s vámi pro změnu podělila o své další kulinární pokusy. (Tokimemo /zkratka pro Tokimeki Memorial/ nechme chvíli stranou, i když s NDS v ruce skoro už i vařím...)

Máme doma kočku. Je to čistokrevná něvská maškaráda s modrobílým zbarvením a modrýma očima.

Huhuhu, právě jsem si přečetla zápis ve svém papírovém deníku z doby před přesně 3 lety. Aach, to byla doba...

Prostě tak. Vykopala jsem zpod hromady poznatků, poznámek, známek a námětů své heslo pro editaci tohodlenctoho kusu mýho ega. Proč? Říkejme tomu nečekaná inspirace v podobě 2 tabulek čokolády, jisté nálady a všeobecných okolností.

Je to opravdu tak, že se zimními měsíci přichází automaticky únava a deprese?

Fascinujou mě mlhy. Hlavně takhle na podzim.

Ok, já vím, že jsem vždycky říkala, že nikdy nebudu mít blog...